Pokud si člověk musí něco uvědomit, pak je to to, že malé děti jsou velice upřímné, takže říkají věci, které by dospělý člověk nikdy nahlas neřekl. Je ale pravdou to, že když dítě řekne, co si myslí, má to něco do sebe. Kolikrát se člověk nad tím i zasměje a to zejména, když si uvědomí, že on by něco takového nikdy nahlas neřekl. Děti jsou zejména v tomto kouzelné a ti, kteří mají děti, moc dobře vědí o čem to je.
Právě děti jsou už od mala učeny, že některé věci nesmí říkat nahlas a to proto, aby nedošlo k tomu, že by se na ně kvůli tomu co řekli, někdo naštval nebo urazil. Proto to v dnešním světě vypadá tak, že lidé se bojí druhým říkat pravdu, aby se na ně za to náhodou nenaštvali. Najdou se rozhodně i výjimky, které nemají problém druhým naplno říct, co si myslí i když to bude druhé bolet, ale těch tolik není.
Když nad tím člověk zapřemýšlí, na jednu stranu není na škodu říkat, co si člověk opravdu myslí a to, i když to toho druhého bude bolet, protože ve výsledku si z toho člověk může něco vzít a například se díky tomu v daných věcech zlepšit. Bohužel to ale ve světě chodí tak, že když někomu řeknete, co si skutečně myslíte, ve výsledku je na vás daný člověk naštvaný a je schopen se s vámi přestat bavit, protože jste mu řekli pravdu. Něco takového je velmi smutné a ještě smutnější je, že naše děti učíme, aby druhým neříkali nahlas, co si myslí, i když mají v dané věci pravdu.
To, že děti říkají, co si myslí, je na jednu stranu pěkné a opravdu je to mnohdy tak, že se nad tím člověk zasměje. Dané dítě to rozhodně nemyslí zle i když se najde mnoho těch, kteří si budou myslet, že ano a jsou schopni se s dítětem kvůli něčemu takovému pohádat. Přijde vám normální, aby se dospělý člověk hádal s malým dítětem, které má kolikrát ještě pravdu? Člověk by se měl v takové situaci chytit za hlavu a zapřemýšlet nad sebou.
Děti to, co říkají, opravdu nemyslí špatně. Nejsou ale zvyklé na to, že nesmí druhým říkat pravdu, aby se daný člověk náhodou neurazil.